Svoboda. (La Grange, Tex.), Vol. 11, No. 7, Ed. 1 Thursday, February 27, 1896 Page: 3 of 8
eight pages: ill. ; page 22 x 15 in. Digitized from 35 mm microfilm.View a full description of this newspaper.
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
MALÁ RŮŽENKA
ní na obličej
Ržena stála, bezduchá, bledá, nu
plndna hrzou, jež slova by vy lidi
—líynf-atnva ta o domFela na rtech
matčiných — mySlénka, nade- vše
Seděla jako zkamenělá a strnule
pohlítela v bledý, krásny obličej
vyskočila ženština a postele, popo-
šla k poličce, chopila se sirky, á v
příátím akamžikurozžatáavíceoza.
jsem jej; byla byeh volna život
svůj proti obětovati, tak nezištnou,
tak nesmírnou byla láska taojo pro
na odehrávala a že to byla ruka
osndu, jenž jej tam právě t tuto
dobo uvaaala. s---—em
který tak osudně okouzlil jejího A pak nastala strašaá zoufalá
krásná dcera novo-yorkské vadleny.
falešného, chybujícího, krásného
a divo-
Když mu
plukovníkem
(Pokračování.)
--Ii#
f:
usanq0
minulé noci
potlačovaným
více —
kde on
řovalo mdle tuto podivnou scénu.
Zář dopadala na skromně zaří-
byla Nina
podobna ”
zazvoněno
další běli
až do konce svého života, jelikož
jsi se dopustila strážného provině-
ní, které volá k všemohoucímu Bo-
hu o pomatu! Tys odlákala lásku
mahželovu od jeho milující, věrné
manželky. Zabiji tě sa to, těmito
evými, vlastními rukami.”
Tichými, opatrnými kroky, ja-
ko kočka kradla se ku místu kde
se vztýčila v celé své výši
ce křičela:
“Ty mi nikdy neujdeš
nepustím tě do světa, tam
lým tělem vrhal se oproti dveřím;
*
ježtě okamžik a ubohá dívka zahy-
ne v plamenech, které se již kolen
ní plašily; na okamžik vždy ozářily
její bledý obličej načež opět hustý
kouř zahalil ji v neproniknutelnou
tmu
hlas panující hrobové ticho:
"Kdo jaté, že ae odvažujete ru'
žiti mfij klidf Táži ae vás, kdo jste
a co zde chcete?”
Ržena chtěla odpověditi, ale
nesmírným strachem ovládána, ne-
mohla ani jazykem hnouti. Nemo
Louč ae dočkat nějaké odpovědi,
sluha sdělil že Nina
náhle odjela, zbledl
vztekem.
“Mohu mluvit s
lující příbuzné; kéž by
více mé ubohé Růženě
V tom bylo prudce
n dveří; toto přeruSilo
jeho myšlének.
Byl to lékař Gedney.
zeny pokoj a na tvář ženStiny, kte
rá rychle ae otočte svítila sl v ně-
mém úžasu a nesmírném překvape-
— myšlénka, nade • vže
atrašnější zmocnila se jejich emy-
Aldenem?" tázal se zamračeně
Sluha odvětil že v tuto dobo plu-
kovník návštěvy nepřijímá. Lékař
slíbil žo dostaví se opětně během
dopoledne a vzdálil se, přísahaje
pomstu vzdorné krásce, který jej
až do poslední chvíle tak vychytrá
)e klamala a šálila.
A toto byl počátek dne bebatší
ho na události, než kterýkoliv jiný
od počátku našeho vyprávění.
Kapitola XXXVII.
“Prohnité, je li vám linot milý."
Vrátíme se nyní k děsné scé-
ně v jakéž jsme naší hrdinko zane
chali.
Když oen hrůzný výkřik za-
vzněl z úst R&ženinych, nalézala
se n jakéhosi lože a její ruka při-
šla Jo styku s lidským obličejem
na podušce spočívajícím.
Na loži se cosi pohnnlo a hned
na to ozval se tlumeny vzdech z
prsou osoby na postelí ležící. Za
Kapitola XXXVIII.
Musím ji Viditi — nikdo mi v tom
nezabráni.”
antická stať se života krásná
dělnice v Novém Yorkn.
jiepodobný nával šílenství zachvá-
tí.” «
Tak se stalo že lékař Gedhey v
uzavřeném kočáře taženém rychlý-
mi vraníky ujížděl kn stavení nalé
zajícímu se v poblíží Brooklyne,
nemaje ani ponětí o tragedii jež se
v oněch zděch tohoto pěkného rá
‘X
Věděla již Nina o tom strašném
zločinu? Dobrotivé nebe! proč
prosila tak úsilovně aby byla od-
sud odvežena — hned — by nikdo
nevěděl kam, opakujíc neustále:
"Zachra mne, jestliže mne milu-
ješ, matko, — odvez mne odsud
pryč—hned!
“Stane se jak si přeješ, Nino,”
odpověděla nejistým hlasem; “na
tvou matku se můžeš vždy se vším
spoléhnouti, mé dítě. Opustíme
letohrádek neprodleně, když si to-
ho přeješ. Já obstarám veškeré
přípravy. Buď hotova za hodinu.”
Dorazily do Nového Yorku po
půl noci. Náhoda jim přála, loď
Servia byla připravena k vyplutí a
měla odrazit! záhy ráno; a nežli
příštího rána alunko růžově a zla-
, tě zbarvilo východní pahorky, mat
ka a dcera houpaly se již na vl-
nách mocného oceánu.
Plukovník byl nemálo znepoko
jen, když pozdě téže noci mu byl
doručen lístek paní Aldenové, v
němž mu sdělovala že ona a Nina
byly na rychlo povolány k smrtel-
nému lóži jednoho přítele a žo jim
nelze určití, kdy se zpět vrátí.
Když lístek přečetl láteřil a zlobil
se plukovník dle svého starého,
obyčejného spůsobu.
“To je pěkná historie?” zvolal
hněvivě. “Já zakoupil pro ně pře
plavní lístky do Londýna, jelikož
jsem chtěl aby Bedřicha a mne na
cestě té doprovázely. Máme vy-
jeti desáténo. Chtěl jsem jim o
tom zítra říci a nyní jsou ony kdož
ví kde; ani mi nezdělily, kam se
vlastně odebraly. Nebude jim
škodit když je pěkně necháme do-
ma a sami odjedeme. To jsou mi-
Lékař Gedney spěchal zpět do
svého hotelu, maje v úmyslu dopsa-
ti plukovníku Aldenovi a zděliti
mu co o celé té záležitosti věděl; a
však něco se přihodilo, co bylo
příčinou že změnil svůj prvotní
plán.
Sotva že vstoupil do hotelu, by-
lo mu oznámeno že slečna Darrel-
lova se již dostavila a že si přeje s
ním neprodleně mluviti.
Lékař nalezl slečnu u lože umí
rajícího. Oči měla od pláče ote-
klé a zdálo se že tone v hrozném
rozčilení.
“Jak dlouho bude ještě žít, lé
kaři?” tázala se bojácně, jdouc mu
v ústretí. "Nenabyde již sebevě-
domí před smrti? Ach, on nesmí
zemřít pokud nevyslechne tajem
ství, které, jako těžký kámen spo
čivá na mém svědomí již po vícero
měsíců.”
Lékař Gedney byl patrně pře
kvapen; avšak překvapení jeho by-
lo stupňováno jejím vyprávěním, v
kterémž mu zdělila o Harrisově
mladé, opuštěné manželce, které
se ona ujala a již ošetřuje, vzdor
tomu ia tato propadá často v ší
lenství.
Měla Harrisovi zdělit: osud ubo
hé jeho ženy aneb ne; to jest pakli
že ještě uabyde sebevědomí?
Mezitím co hovořili o možném
otřesu jeho již nyní nesmírně sla-
bých čiv, pohlédnuvše vzhůru zpo-
zorovali, Že vyhaslé zraky umíra-
jícího jsou na ně v strašném nap-
nutí, upřeny.
“Slyšel jsem vše,” šeptal chrap-
tivě a nesouvisle; “vím že umírám,
následkem čehož v mysli své pro
šel jsem celou svou minulost Ze-
mřel bych šťasten, kdybych věděl
že mi odpustila.”
Na to jal se je snažně prošiti,
by ji k loži jeho přivedli.
Nemohl zemříti—duše nechtěla
odděliti se od těla, pokud se ne-
smíří ae ženštinou, které byl tak
hrozně v životě svém ukřivdil.
Následkem choroby ubohé šíle-
né nikdo nechtěl se odhodlali k po
stoupená tak daleké cesty 8 ní, a
proto povinnost ta připadla léka-
ři.
“Ona často propuká v tak ne-
bezpečné zuření že jsem byla nu-
cena ji chovat o samotě. Mám ji
zavřenou v jednom z hořejších ko-
mnat mého obydlí,” pravila slečna
Darrellova v rozpacích. "S‘užka,
již jsem doma zůstavila vás k ní
doprovodí.
“Možná že bude ona nešťastnice
z počátku zuřit, tvrdíc Že by raději
zemřela než opětně pohlédla v obli-
čej manžela, jenž ji tak šeredně
opustil; avšak posléze podrobí se
vaši vůli a půjde e vámi. Vy jste
lékař, tak víte nejlépe jak s po-
dobnými nemocnými zacházeti.
Buďte ale na vše připraven, a měj-
se nalézá. On tebe miluje a já—
já—nenávidím tebe pro tvůj hezky
obličej, který mi odcizil jeho srd-
ce, které mělo jen mně, výhradně
jen mně přináležet!. Slyšíš? Jeho
láska měla platil pouze mně—pou
ze mněl”
Růžena vyrazila ze sebe divý
výkřik a běžela k protější straně
místnosti, v naději že se dostane
opětně do oné úzké chodby, na-
čež by mohla snadno dolů sebě-
hnout!.
Avšak s chechtotem šílence, vy-
záblé prsty jí. v tom zabránily.
Tento smích; který nechoval v so-
bě pranic lidského, přesvědčil Rů
ženu, že ono ubohé, těžce zkouše-
né stvoření jest zuřivým bláznem
a že ona nalézala se úplně v jeho
moci. Byla zavřena, od světa od
loučena ve společnosti šílence.
Růžena křičela; avšak křik ten
ji pouze vysiloval a nebyl dosta-
tečným by proniknul až do města,
na jehož hranicích tato budova se
nalézala.
“Ty křičíš— slze tekou z tvých
očí—avšak kdybys plakala, po cely
život, nevyronila bys tolik slzí co
jich již z očí mých vyteklo; veliké,
palčivá slze, které oslepují oči a
pálí mozek jako potoky žhavé lá-
vy. Ty však máš proč plakati—a
měla bys plakati a o milost prošiti
honba o život kolům úzké, mdle
osvětlené místnosti; uprostřed této
Růžena zakopla o stoličku a upa-
dla. Hned na to zaťaly ae kostna-
té prsty v její bílé hrdlo a pěca z
úst šílené stékala na bledý obličej
škrcené.
manžela.
"Do jakého neštěstí uvrhl nás
obě, onen muži” zvolala Růžena,
ukazujíc na jeho podobiznu. "Mož
ná že mu Bůh kdysi odpustí—já
to učinit nemohu.”
“Vy mu nejste ničím—on není
ničím vám,” odvětila ubohá paní.
‘ On nemá žádných zákonných zá-
vazků vůči vám, poněvadž jest od-
dán se mnou ”
“Já bych mohla provdati se za
svého milence, jen kdybych mohla
odsud prchnouti; nyní bych se již
více Franka Harrise nebála a do
vedla bych mu vzdorovali,” lkala
Růžena, lomíc zoufale rukama.
“Svoboda byla by nyní dvojnásob
uě sladkou—ach, dvojnásobně slad
kou. Zemru-li zde, Bedřich, moje
ztracená láska, se nikdy nedoví,
jak blízko uskutečnění našich tu-
žeb jsme se nalézali."
“Kéž bych vám mohla k útěku
dopomoci, aneb spíše prchnouti a
vámi,” vzdychala ubohá trpitelka,
“Avšak nebudu vám marně skyta-
ti naději; my se odsuď nikdy, n:
kdy nedostaneme. Já jsem zde
upoutána.”
Pojednou se prudce vzpřímila a
tahy v jejím obličeji pracovaly kře
čovitě.
“Prchněte, je-li vám život mi
lyi” vypravila ze sebe chraptivě
“Cítím—ó, můj Bože — cítím, že
se o mne pokouší šílenství; pozbý-
vám rozumu. Prchněte, jelikož v
takových chvílích nejsem za sebe
zodpovědnou, mohla bych vám u-
blížiti. Mohla bych se za křivy
na mně spáchané na vašem mla
distvém životě vymstíti. Nechápu
— vše ztrácí se —--”
Chvíli klátila se v před a zad
jakoby klesnout! chtěla, najednou
Okružní cestou po železvigi ob-
n2Xe), ytdzlenogt gat, Aespzhe
mil; avšak v povoze, přes pole bylo
to sotva deset mil. Hodiny nA vě-
žích brooklynskych odbíjely prá
osmou hodinu, když lékař zastavil
před opuštěným domem. U dve-
ří setkal se s bledou, patrně
nesmírně postrašenou služkou.
“Ach, to jsem ráda že přichází-
te, pane," zvolala, když jí byl lé- -
kař zdělil účel avébo příchodu.
“Hned po odchodu slečny Darvel-
lové byla nešťastnice napadena
jedním ze svých návalů šílenství
a já měla před ni takový strach,
že jsem jí ještě ani snídaní nedo-
nesla."
Lékař Gedney chvěl se jakousi
nevysvětlitelnou hrůzou, když slul
ku do knjhovny následoval Po-
divné, tlumené zvuky zaznívaly a
pokoje nad nimi, a on se domní-
val že slyěí‘pronikavý hlas, jakoby
kdosi volal o pomoc.
Výkřik se opakoval, tentokráte
jasně, zřetelně. Na to následoval
šramot a lomoz jako když nějaké
těžké těleso na zem padne, a ten-
to pád provázen byl chechtotem, •
že posluchači až krev v žilách sty-
dla. Pak zavládlo ticho—hrobo
vé ticho, kteréž nevěštilo nic do-
brého.
“Provoďte mne nahoru,” zvolal
lékař; ženština ta se nepochybně
zabíjí. Mám strach že jest již vše-
mu konec, Že přicházíme pozdě ”
Běžel nahoru, skákaje přes tří
schody najednou a v okamžení
octnul se u dveří odkudŽ voláuí o
pomoc zaznívalo.
“Všemohoucí Bože!” zvolal v
rozčilení, když byl klikou otočil.
“Dveře jsou zamčeuy—zamčeny u
vnitř!”
Paprsek světla pronikal klíčo-
vou dírkou. Lékař přiložil oko k
této, a obraz, který se mu takto
zjevil nevymizel do smrti z
mysle—obraz, který změnil v led
krev v jeho žilách, jenž jako silné
pruty vyvstaly mu na čele a oči
jeho se koulely v divém rozrušení.
Tam na zemi, obličejem vzhůru,
s vyvalenýma očima a rozcuchaný
mi vlasy, ležela Růžena—zbožňo-
vaná dcera plukovníka Aldena, již
všichni oplakávali co mrtvou a je-
již domělá mrtvola byla z jezera
vylovena—Růžena o niž se domní-
val že ji Nina zavraždila, jíž milu-
jící ženich tak náhle a záhadně
pozbyl a jejiž‘předčasnou smrt plu-
kovník tak trpce oplakával.
Avgak on neměl času na to vše
přemýšlet!. To co zjevilo se jeho
zrakům zaplašilo veškeré jiné my-
šlénky.
A on viděl toto: Růžena ležela
na zemi a nad ní polo sedíc, polo
ležíc klonila se šílená. Ve svých
vyzáblých rukou držela rozžatou
sirku a touto snažila se zapálili
dlouhé kadeře své krásné, bezmoo-
ně oběti.
Strašný výkřik vydral se ze rtů
lékaře Gedneyho. Marně bnšil
na těžké dnbové dveře, marně po-
hádal chvějící se, ustrašenou služ-
ku, by mu byla nápomocna u vylo
lnění dveří. Již pociťován silný
zápach čpavého kouře; tento zaha-
lil pokoj jako v černý’mrak a lé-
kaři znemožněno na’dále klíčovou
dírkou nahlížeti.
te se neustále na pozorn, neboť I zdvojnásobil své pokuty alca.
-u2ger
Růženy.
Obličej do kteréhož Růžena po
hlížela musel být kdysi obdivuhod
ně krásným; nyní byl však šered-
ný, následkem vyzáblosti/sešlosti
Kůže byla žlutá a v pravém slova
smyslu natažená přes vyčnívající
kosti, veliké, tmavé oči zářily le-
skem nepřirozeným z hlubokých
svých důlků; avšak vlas, který až
po pas splýval a v nesčíslných ka
deřích lnul k hrůzu vzbuzujícímu
obličeji, byl jemný, vlnitý a zlato-
skvoucí. ,
“Kdo jste?” tázala se poznovu,
nyní pánovitěji než dříve, au byla
zpozorovala výraz bezměrného stra
chu a podivení v obličeji Růženi-
niným se zračící.
“Posaďte se," pravila a hrubě
postrčila dívku k nejbližší židli,
posaďte se a vypravujte co vás,
úplnou cizinku, přivádí do mého
pokoje.
Strachy se chvějíc pod pronika-
vým pohledem neznámé, Růžena
několika nesouvislými slovy vylíči-
la jí jak se sem dostala, prosíc ji
zároveů, by jí naznačila nějakou
možnost útěku, že ji pak s radostí
neprodleně své nemilé přítomnosti
zbaví.
“Jsem ráda že jest to pouhá ná-
hoda, jenž vás sem přivádí,” pra-
vila ženština pomalu. “Obávala
jsem se že jest to nekalým dílem
Franka Harrise; avšak, ať jest to-
wu jakkoliv, tím že jste překročila
tento práh a mou přítomnost zde
objevila, spečetila jste si svůj vlast
ní osud. Oni vás odsud nikdyži-
vou nepustí. Bylo by to laskavěj-
ším a lidštějším kdyby vás bez o
kolků zavraždili, nežli aby vás po-
stupně trápili, tak jako to činí se
mnou.
“Ach!” vzkřikla a vyskočíc se
svého místa tvářila se tak divoce,
že Růženu pojal nesmírný strach.
“Pozoruji že někdo obrátil okraz-
mé povolení k sňatku; to jete uči-
nila vy, není-li pravda?”
Růžena mlčky přisvědčila. Žen-
ština přistoupila k obrazu a pohlí-
žejíc na obraz Franka Harrise, kb
nula mu strašně.
“Mé počínání vás jistě překva
poje,” pravila, obrátíc se pojednou
opět k Růženě; “když pomyslím
na veškeré to neštěstí, do něhož
mne tento člověk uvrhl, pak div
že nepozbydu rozumu; jsem jeho
nešťastnou, zuboženou manžel-
kou!”
Výkřik soustrasti vydral se ze
rtů Růženiných, an pátravě pohlí
želá na opravdu zubožené stvoření
před ní stojící.
“Překvapuje vás to že mne po-
jal za manželku?” tázala se prudce
"Budu vám o tom vyprávěti,” po-
kračovala, plačíc při tom trpce;
“srdce mé jest zlomeno; toužím
bych mohla někomu veškeré své
neštěstí vypověditi. Jsem zde
vězněna; mým žalářníkem jest teta
mého krásného, zločinného man
želá, Regina Darrellova; on jí za
platil by mne zavraždila, tak abych
ran nebyla v cestě?”
Posadila se na nízkou stoličku
n nohou Růženiných a chopíc se
rukou dívčiných přitiskla na ně
svůj rozpálený obličej.
“Byla jsem kdysi takovon, jak
mne onen obraz představuje - hez-
kou jako vy,” pokračovala ve svém
vyprávění; "seznámila jsem se s
ním když jsem ještě do školy cho
díla. Uprchla jsem z domů a ne-
chali jsme se oddat. Zbožňovala
něho. Byl dosti laskavým vůči
mně, pokud krása moje trvala; ač
mám sa to že jsem mu začala být
obtížnou, sotva že byl týden našich
libánku pominul. Na to byla jsem
postižena strašnou nemocí—nešto-
vicemi Pozdravila jsem ae, byla
jsem ale tak etrašuě změněna, že
ani moji nejlepší přátelé byli by
nepoznali ve moe někdejší krásnou,
veselou, rozpustilou dívku. Můj
manžel prchl ode mne s ope vrže
ním. Když poprvé shlédl můj
znetveřený obličej, hlubokými důl
kami posetý, zvolal: “proč jsi ne-
zemřela? Nikdy více nepohlédnu
na tvůj děsný obličej, aniž tě bu
du kdy manželkou nazýwvati."
“Tato strašná slova ozývala ce
tak dlouho v ušich mých až mne
zbavila rozumu a já vyřkla nad
ním hroznou kletbu. Nevzdalujte
se mne, mé dítě,” šeptala; "jsem
nyní opět při dobrém rozumu Jen
občas, když mozek můj tak úžas
ně trpí, pozbývám jasného rozumu.
Přichází to na mne vždy kdykoliv
se úplně oddám přemýšlení o u
krutnostech na mně spáchaných
“V onu noc kdy ode mne u
prchl, vylezla jsem z lože a vysle-
chla jsem jak podplácí svou nelid
skou tetu by mne otrávila. On
vyplatil jí jistou částku, by vyke
nala onen černý skutek. Viděla
a slyšela jsem vše klíčovou dírkou
Měla se mnou vyjeti na moře a
tam mne otráviti. Ach, ještě tu
samou noc, klečela jsem před ní a
úpěnlivě prosila za svůj bídný,
bezúčelný život—byla jsem ještě
tak mladou—prosila jsem tak dlou
ho až konečně jsem přeci částečně
obměkčila její kamenné srdce.
"Vyhaala mne sem na půdu,
zamkla dveře a pravila posměšně:
‘Řeknu žo jsem tě zavezla do Pa-
říže a zanechala tě tam umírající.
Pro svět jsi nyní ztracenou; buď
jista jedné věci a ta jest, že zde
musíš setrvati až do smrtil’ Avšak
slova, která mne nejvíce zabolela
byla následující: ‘Frank se opět
ožení; přičiním se o to by se nikdo
nedověděl, že má tak škaredou,
ohyzdnou manželku, žijící v nuce-
né vazbě.’ Ach, mé milé dítě, ja
kou strašnou cenu musela jsem za-
platili za ztrátu mého obličeje!
Kdyby mi byla krása moje zacho-
vána, možná že by se mi bylo po-
štěstilo jeho prchající lásku znovu
si vydobýti — jelikož on mne jed-
nou opravdově miloval. Já jej
nenávidím a proklínám a přece
občas toužím po jeho pohledu, za
pomínajíc veškerého jeho ukruten
ství""
“Ubohá paní — ubohá 'paní!”
štkala Růžena bolestně a tiskla u
přimně vyhublé prsty jež spočíva-
ly v její měkkých, teplých rukou.
"Vy a já prchneme odtud společ-
ně, předstoupíme před muže, jenž
vám tak strašně ukřivdil a donutí-
me toho vypočítavého bidáka by
vás opětně za manželku svou u-
znal. Tím zachráníme mnohou
nevinnou dívku od jeho pronásle-
dování.
"Poslyšte, milá paní! pokračo-
vala Růžena rozčileně. "Mně též
Frank Harris strašně ukřivdil. On
zničil celý můj život. Je-li nám
souzeno zemřít společně v tomto
vězení, tedy zemřeme, cítíce vzá-
jemnou soustrast jedna pro dru-
hou?’
Růžena poklekla před tak těžce
zkoušenou ženu a trpce plačíc, vy-
prévěla jí o jejím seznámení s Har
risem, jakož i o všech událostech a
následcích z toho vyplynuvších.
Po celou dobu tohoto vyprávění,
opuštěná manželka Franka Harri
se, nepřenesla ani jediného slova.
».....
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Haidusek, A. Svoboda. (La Grange, Tex.), Vol. 11, No. 7, Ed. 1 Thursday, February 27, 1896, newspaper, February 27, 1896; La Grange, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth1458303/m1/3/: accessed June 13, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu; crediting Fayette Public Library, Museum and Archives.